Než jsem odjela na druhý konec světa, stihla jsem o svém budoucím blogu říct snad každému, kdo byl ochotný poslouchat. S jeho tvorbou jsem tak nějak v tu chvíli i začala, bohužel, v tomto bodě to minimálně další měsíc také zůstalo. Stránky v procesu, nápady na papíře, text rozepsaný v hlavě… A hele, skutek utek. Kdyby mi pár kamarádů nenapsalo, co se s tímhle výrokem stalo, dost pravděpodobně by blog zůstal jen dalším nápadem, který jsem nikdy nedotáhla do konce.
Na mojí obranu bych mohla vyzdvihnout argument, že první týdny tady nebyly ty nejlehčí, které jsem zažila. S mým úžasným nápadem (který mi každý rozmlouval) dodělat si ročník před odjezdem mi totiž zmizel veškerý volný čas v moři učení a já se tak tak držela nad hladinou. Věnovat se japonštině byla tak v tu chvíli má poslední myšlenka. Mých priorit před odjezdem jsem ale brzy začala litovat.
Po čtrnáctihodinovém letu, třech hodinách spánku a překonání veškerých problémů na imigračním centru bylo zjištění, že polovina výměnných studentů se na tento moment svého života připravovalo minimálně rok dopředu, ne úplně povzbuzující. Já na druhou stranu měla za sebou možná tři měsíce nekonzistentního studia japonštiny.
To ale naštěstí na začátek stačilo – dorazili totiž i tací, co nerozeznali hiraganu od katakany. Nebo pár odvážlivců, kteří neovládali jiný jazyk než svůj mateřský. Jak se domlouvají se svou rodinou upřímně netuším.
Moje štěstěna naštěstí stojí při mně, a tak mi štěstí neschází. Moje rodina mluví i anglicky a skvěle si rozumíme. Ze začátku se moje vyjadřování sice skládalo z přitakávání, jednoduchých vět a neustálého výrazu: ‚samozřejmě, že rozumím, co mi říkáš‘ (neměla jsem nejmenší tušení). Postupně se to ale začalo zlepšovat.
Můžu děkovat hlavně mé neexistující sociální úzkosti – s takovým závažím bych se moc daleko nedostala. Mluvit, mluvit, mluvit – to je jediná rada, kterou mám po dvou měsících. Nebojte se dělat chyby – a že je 100% dělat budete. Ve většině případů se podaří překonat jazykovou bariéru a navzájem si porozumět, přestože gramatika vaší řeči nerozumí. Nebo se můžete inspirovat mnou a říct své trenérce, že se vám vaše boty smály (waratta), namísto rozbily (kowareta). V tom případě se ale bude smát spíš ona.
Pravda ale je, že hlavní důvod vyhýbání se této činnosti je úplně jiný než neustálá únava nebo neexistující volný čas. A možná dost překvapivý.
Přijde mi, že to není dostatečně zajímavé.
Ne vždy. Ale nějakým způsobem vždycky text skončí v koši a já se k téhle myšlence zase vrátím.
Moje psaní, výměna, zájmy, život… a přitom já bych umírala pro věci, které mám a prožívám. Ale když se ke mně dostane papír, najednou se veškeré kouzlo mých dní vytratí. Mám tendenci psát pochmurně a místo celku popisovat jednotlivé okamžiky a detaily. To není úplný otisk osoby, kterou jsem v realitě.
Ale je to část mě. Ta, která nad věcmi přemýšlí do hloubky. Ta, kterou většina lidí přehlédne. A možná ji chci dostat z toho stínu.
Strávila jsem hodně času čtením jiných blogů a přemýšlením, jak psát podobně nebo co je vlastně klíčem k založení dobrého blogu. Ale ono nakonec stačí, když člověk zavře všechna okna prohlížeče, přestane se porovnávat a vytvoří něco vlastního.
Možná ne pro každého. Ale rozhodně pro sebe.