Před očima mi mizí krajina.
Krajina mé rodné země,
vlévá se do známé šmouhy,
šmouhy života – už beze mě.
Země mně vlastní,
pro kterou však vlastencem moc nejsem,
vzdaluje se od mé osoby,
však srdci je čím dál blíž.
Člověk zas přehlédl pomíjivost věci,
jo, i já jsem měla kecy.
Kecy na naši zemi malinkou,
na její krajinu i řeč,
teď píši řečí naší linku za linkou,
připíjím na nostalgii a pokládám svůj meč.
Protože teď, teď když ztrátou trpím,
teprve teď ztracené váhou disponuje,
jej tajemství mne fascinuje,
neotevře se však očím mým.
Jakou váhu pro mě má už vím.
Tuhle básničku jsem napsala při cestě na letiště, obklopená kufry, kdy se ve mně mísily všechny různé emoce. Najednou se to vše – cesta, let, výměna a odloučení – nevyhnutelně začalo mísit s realitou. Celé měsíce jsem o odjezdu mluvila. Ale až v tuhle chvíli mi došlo, že opravdu odjíždím. A najednou jsem si svým rozhodnutím nebyla tak jistá – nechtěla jsem dát svému dosavadnímu životu sbohem a jen tak zmizet na druhý konec světa. Chtěla jsem ještě na chvíli zůstat, vše si pořádně vrýt do paměti.
Až do posledního dnu jsem nebyla téměř nervózní. Vlastně mě víc stresovala hromada nedokončených povinností a písemek ze školy než skutečnost, že moje úroveň japonštiny nebyla o moc vyšší než úroveň němčiny – to znamená hodně bídná.
Asi to zapříčinilo hlavně to, že jsem si realitu svého odjezdu uvědomila až na letišti v hromadném objetí členů mé rodiny. A nebo mám moc lehkovážnou povahu – pravděpodobně obojí. Dokonce jsem si tuhle situaci docela detailně popsala v jedné z posledních hodin matematiky. (Tímto zdravím svojí úžasnou třídní učitelku a slibuju, že ty Komdi testy brzo dodělám!)
Konkrétně je tam psáno: „Však se podívejte v jaké jsem situaci: za 5 dní odjíždím, nemám dopsané písemky, žádost o přerušení studia jsem ještě ani nevytiskla, na posteli mi leží hromada oblečení, která se mi do kufru rozhodně nevejde ( – nevešla), letadlem jsem letěla naposled před třemi roky a rozhodně ne sama, japonsky se představím, při nejlepším si koupím ramen, mám jet do kompletně jiného prostředí, nechat tu všechny kamarády a prakticky začít nový život a já se chovám, jako bych šla na kafe. Jakoby to byla úplně normální věc. K tomu jsem nemocná a mamka dělá, jako bych měla umřít.“
Teď zpětně se mamce vůbec nedivím a je mi jí docela i líto, protože poslední dva týdny před odjezdem jsem skutečně dělala vše pro to, abych neodjela.
S blížícím se odjezdem totiž přišlo i jedno zásadní uvědomění. Poslední měsíce jsem se tak trochu uzavřela do své ulity, pořád se jen učila a pomalu ale jistě začala vyhasínat ta jiskřička uvnitř mě. Proplouvala jsem jedním dnem za druhým, vše splývalo dohromady.
A najednou mi zbývaly jen dva týdny. Dva týdny, které jsem rozhodně nechtěla strávit zalezlá v pokoji usínající nad učebnicí.
Největší změna byl můj přístup ke známkám. Protože i když říkám, že mě nezajímají, skutečnost je trochu jiná. Není to tak, že bych kvůli špatnému výsledku dělala scény. Když ale vím, že mám nebo byla možnost výsledek ovlivnit v lepší prospěch, neváhám.
Takže když jsem známky najednou nechala volně plynout, bylo to jako shození těžkého závaží.
S tímto ale také přišly důsledky – jako nepřipravenost na chybějící písemky, kterými jsem nutně potřebovala projít. Kdyby pan učitel na zeměpis nepřimhouřil – co nepřimhouřil, rovnou nezavřel – oči nad mým opisováním (ani nevíte jak jsem vděčná), pravděpodobně bych se svou třídou v lednu nepokračovala.
Mimo známky jsem ale i po dlouhé době šla s kamarády ven, oprostila se od očekávání okolí, zdrhla mamce na lezeckou stěnu a upřímně si ani nepomatuju, kdy naposled jsem před tímhle týdnem viděla nějaký film. A taky chytla chřipku, ale to je na jiné povídání.
I přestože jsem se ale strachování se vyhýbala velkým obloukem, jedna obava stále přetrvávala. Kroutila se v zákoutí mé mysli a čekala až ji konečně přestanu ignorovat.
Nejvíc jsem se bála, že za hranicemi ztratím samu sebe.
Zapomenu na svou otevřenost a hravost a uzavřu se do sebe. Už nebudu prožívat každý tón písničky, otravovat každého v dosahu nebo tancovat o půlnoci ve svém pokoji. Zapomenu co mě baví.
Ono tam bylo více věcí, kterých jsem se bála. Všechny ale vedly pouze k jednomu konci – nepříznivá změna.
Bála jsem se, že se přestanu bavit s mými kamarády, že po roce se na sebe podíváme a nepoznáme se. Že si nesednu s mojí hostitelskou rodinou, nebudu tak moct být sama sebou a když bych dlouhodobě držela svou pravou personalitu pod pokličkou, třeba bych té nové začala věřit natolik, že bych jí začala vnímat jako svou vlastní.
Něco podobného se mi stalo asi před dvěma roky během ne mého nejlepšího období. Byla jsem taková zvadlá, ztracená, ztlumená. Pak jsem si jednou volala s kamarádem a po dlouhé době se smála až mě bolelo břicho. Tím jsem si uvědomila jak strašně dlouho jsem se pořádně nesmála. A že taková vlastně vůbec nejsem – a nechci být. Jako děcko jsem se vždy málem dusila smíchy a najednou jakoby mě někdo přikryl těžkou, tlustou dekou a já v té tmě zapomněla kdo vlastně jsem. Naštěstí na konci každého tunelu je světlo.
Hodně lidí mi také řeklo, že jim výměna změnila život. Pomohla jim najít sebe. A já ze začátku vůbec nechápala.
Nedostatek slovní zásoby měl za důsledek značnou zamlklost. Díky tomu se i tak trochu utlumila i moje povaha. Pouze jsem na jedno ucho poslouchala, hledajíc ztracenou nit rozhovoru, podobně jako střípky mé osobnosti.
Moje hostitelská rodina byla ze začátku mého příjezdu docela zaneprázdněná – práce, škola a povinnosti – a i když měla host sis prázdniny, ostýchavost z obou stran pobyt moc neusnadňovala. Často jsem tedy byla sama, přemýšlela, snažila se nějak vyplnit volný čas a postupně prohledávala svou mysl.
Ono totiž když jste najednou sami v místě, kde od vás nikdo nic neočekává, nemusíte se před nikým byť jen malinko přetvařovat, začne se projevovat vaše autentické já. Nemusíte krotit reakce, obavy, očekávání. Máte možnost odbourat vryté sociální masky – student, dcera, rodič… a konečně si dovolit myslet. Cítit. Máte prostor pro sebereflexi, srovnání myšlenek, uskutečnění vašeho vnitřního dialogu.
Tomu se ale většina lidí vyhýbá, protože to znamená ponořit se hluboko do sebe, čelit i těm pohřbeným stránkám hluboko pod povrchem, o kterých jste doteď nevěděli a možná byste to tak radši nechali. Části popírané tak dlouho, že upadly do zapomnění.
Zároveň ale také objevujete ty dobré věci – zapadlé rysy vaší povahy i dovednosti. Dokážete si poradit i když jazyk vám poradit neumí, objevují se nové zájmy – ať už důsledkem prostředí nebo jen vlastní iniciativou zahnat nudu.
Zjistíte, že máte rádi biologii, která se celý váš život nacházela na seznamu nenáviděných věcí, z psaní se znovu stane terapie, kreslení není vynucená aktivita a čtenářský blok jakoby nikdy neexistoval.
Dočasné vytržení ze sociálního kruhu má vlastně docela pozitivní účinky.
Takže ano, ze začátku jsem byla docela ztracená. Když se nacházíte v prostředí, kde vás nikdo nezná, i vám postupně začne docházet, že ani vy sami sebe zas tak dobře neznáte. Najednou jsem si nebyla jistá kdo jsem víc, než kdy dřív, hodnoty se mi rozpadaly pod rukama a já nevěděla co si s tím vším vlastně počít. I přesto, že se mi tady líbilo, často jsem zvažovala, zda pouhý půlrok nebyl nakonec tou lepší volbou.
Postupně ale s další vrstvou, s dalším odkrýváním své duše znovu naleznete i ztracenou personalitu – kousek po kousku. A možná je tentokrát víc vaše než předtím.
Dalšími velkými pomocníky při hledání bylo zvyšování slovní zásoby a (překvapivě) čas.
Konečně se mi rozmotal jazyk a já tak mohla vyjádřit svá přání, emoce, názory a celkově přestat být pouze pasivním posluchačem konverzace a začít se aktivně zapojovat.
S časem postupně všichni – včetně mě – oklepali svou ostýchavost a více se otevřeli. V tuhle chvíli už lidé, které bych ještě před pár měsíci označila za cizince, našli místo v mém srdci a jinak než druhou rodinu bych je nenazvala.
Ale i když už nesedím zavřená pod pokličkou, přemýšlení ani hledání toho, po čem toužím, mě neopustilo.
Vlastně teď nad věcmi rozjímám mnohem více než předtím. Ticho mě naučilo větší všímavosti, dálka mi zase ukazuje, na kom mi skutečně záleží a kdo mi naopak vůbec nechybí. A zároveň, komu záleží na mně. Strach z dělání věcí sama je menší než kdy dřív – protože i když teď mám rodinu, nové přátele a další lidi, pro které mi při odjezdu ukápne slzička, ze začátku výměna znamenala hlavně být sama.
Můj největší strach se tedy proměnil v něco, čeho si budu do konce života vážit.
Výměna mě totiž možná nemění v někoho jiného. Možná jen odstraňuje vše, co jsem nikdy nebyla. A pokud tři měsíce stačily na částečné nasměrování kompasu správným směrem, slova „výměna ti pomůže najít životní mapu“ asi opravdu nebyla jen motivačním citátem.