Poslední zápis před týdnem.
Můj volný čas prakticky neexistuje a já se ptám:
Ptám se zda na tohle opravdu mám
a jestli je tohle právě to po čem toužím?
Jak však na tuto otázku odpověď nalézt, když na hledání čas nenalézám?
Jediné, co nalézám je frustrace z přítomnosti a strach z budoucnosti;
můj vnitřní hlas mi stále říká najdi ještě kousek ctnosti,
ale já už nemůžu.
Už se nechci hodiny nad učením soužit,
když jediné na co myslím je:
kdy konečně budu moct svou hlavu složit…
A tak skládám tyto verše, neboť hlava neklesá.
Neklesá, neboť nemůže, neklesá, neboť to není v její právní moci.
Noci.
Mé noci jsou probdělé dumáním nad podstatou života;
život či podstata?
Co schází mému bytí
a je příčinou zatrhávání nití,
po zpátku.
Trhám svou oprátku či jádro mé?
Jádro skládané z těch nití – základ mé existence.
A já se blížím každým krokem,
přičemž mrhám každým rokem.
Ano, kráčím zpětným směrem až na rozhraní sta osobností.