Když jsem odjížděla, bylo mi jasné, že přijde období, kdy smutek po domovu přebere kormidlo nad nadšením z květů sakur a já začnu procházet fotky, vzpomínky a zápisy vzniklé ještě za hranicemi mé rodné země.
Přesně takovou krizi pro mě představoval začátek prázdnin. S příchodem volna (které pro mě bohužel delší dobu neplatilo), přišlo i spoustu volného času, a tak i možnost spojit se s kamarády. A taková možnost se neodmítá.
První dny jsem tedy strávila doháněním všeho, co mi během těch třech měsíců uteklo – a že toho bylo dost.
Bohužel však rada „k maximálnímu prožitku omezte kontakt na minimum“ vyskytující se v brožurce pro výměnné studenty od mé agentury (kterou jsem velice zodpovědně nechala doma na stole) neslouží pouze jako výstraha. Každá informace mě táhla zpět, každý další člověk, se kterým jsem prohodila třeba jen pár slov mi dokazoval kolik věcí jsem zameškala – a co mě ještě mine.
K přiblížení mého stavu před, během i po této krátké, však intenzivní krizi, jsem dlouho nenalézala ani motivaci, ani správná slova. Mé spisovatelské střevo si podobně jako mý kamarádi udělalo jiné plány a odrazilo na dovolenou. A tak jsem tu zbyla jen já, s tužkou v ruce a šancí následovat ostatní a také vytěžit z volna pár nových vzpomínek.
Tuto šanci jsem ale ve své ublíženosti nechala ještě pár chvil putovat nad svou hlavou bez povšimnutí.
Slovní obrat ublíženost je myšlen doslova a do písmene, protože přesně taková byla moje prvotní reakce na veškeré plány mých sjednocených kamarádů – na veškeré plány jimiž nebudu součástí (pokud se nepočítá facetime ;)). Neustále jsem přemýšlela nad tím, kolik zábavy a konverzací zmeškám, kolika vtipům po návratu nebudu rozumět.
A tak jsem si začala všímat té zničující propasti, rozvírající se mezi mými dvěma světy.
Tato propast zároveň slouží i jako skvělá metafora pro mou situaci.
Pode mnou se nachází puklina v zemi – ne obrovská, ne malá. Ale dost velká na to, aby mě celou pohltila, kdybych v neopatrnosti škobrtla. Má pravá noha je stále na české straně. I po odjezdu do zámoří tam zůstala. Symbolizuje můj přetrvávající kontakt s domovem, s lidmi, k nimž se vrátím.
Jelikož je ale má levá noha na druhé straně propadliny, jsem schopná vidět jen kousek z té známé krajiny. Ten kousek, který si skládám v paměti z občasných zpráv, volání a vzpomínek. Nemám pocit, že chybím, protože jsem stále součástí toho světa. Zároveň se ke mně ale nedostane každý pohyb mých kamarádů, a tak když o něco přicházím, prostě mě to mine.
Díky této absenci informací je svět sice neúplný, ale v rovnováze. Dává mi možnost nahlédnout do obou světů najednou.
Rovnováha ale také znamená, že část obzoru japonské části je pohlcena stejným stínem. Ale jak se říká – co oči nevidí, to srdce nebolí. Platnost tohoto přísloví ale končí v moment, kdy oči spatří zákoutí toho či onoho stínu.
Když jsem se vydala zpět na českou stranu propadliny, poháněna nadšením ze znovushledání se známými tvářemi (nebo spíše znovu uslyšení známých hlasů), naskytl se mi pohled na všechny ty zážitky, které mi stín doteď odepíral.
Všechny detaily na dosah ruky a přeci tak daleko. A přeci já šanci být součástí nedostanu.
Zároveň se mi ale naskytl i pohled na onu propast. Najednou se zdála tak velká. Tak nepřemožitelná. A skutečnost, že se její hrdlo ještě prohloubí, prohloubila i mou lítost. Vody mého smutku a dalších negativních emocí začaly přetékat z okrajů propadliny až semlely mě i mé kamarády.
Naštěstí oni ví, kde postavit hráz.
Nebo jak mi otevřít oči. Protože občas je to potřeba – zvlášť když jste pohlceni takovými vodami.
Z těch hlubin mě vytáhl vtip narážející na skutečnost, že má absence v Čechách je vlastně moje chyba, když jsem si na deset měsíců odjela. A spousta lidí by mohlo říct, že je to přeci jasné. Mně to ale pomohlo si uvědomit spoustu věcí. Nebo spíš přijmout tu realitu toho být sama na sebe. Toho, co jsem věděla ještě před tím než jsem je všechny opustila.
Že se svět nezastavil v den mého odjezdu, ale pokračuje dál a nikdo na mě čekat nemusí, tak jako já jsem nečekala na svolení zmizet si na druhý konec světa. Na tu druhou stranu propasti, ne nad její hrdlo.
A tak jsem to přijala. A znovu se vydala na tu druhou stranu. Ale tentokrát jsem nezůstala stát nad propastí. Tentokrát stanu oběma nohama na japonské půdě.