Škola byla jedna z věcí, na které jsem se nejvíc těšila a zároveň něco, čeho jsem se dost bála.
Když se řekne škola v Japonsku, většina lidí si prostě představí uniformy nebo studenty, kteří se učí pozdě do noci. A ono ani jedno není špatně. Japonská škola je ale mnohem pestřejší a má i spoustu stránek, které anime ani drama vůbec neukazují.
Křesťanská škola
Já mám to (ne)štěstí, že je moje škola hodně specifická. Docházím na dívčí školu, která je zároveň i křesťanská. Když mi tahle informace byla sdělena poprvé, moje pocity byly přinejlepším smíšené. Nedokázala jsem si představit, jak to na křesťanských školách chodí – zvlášť v Japonsku, které už je takhle dost striktní. Nebo zda je problém, že já se k téhle víře nehlásím. Jak se ale ukazuje, spousta studentek je nevěřících a dokonce i pár učitelů. Křesťanských aktivit se ale účastní všichni.
Každé ráno máme ranní slovo. Skládá se z úvodního zpěvu, čtení z bible, následné analýzy čteného úseku a zamýšlení se nad ním a nakonec závěrečného zpěvu. Na konci dne pak jeden ze studentů pronese závěrečnou modlitbu. Kromě těchto náboženských aktivit a jedné hodiny týdně Bible (při které nerozumím ani slovo) se ale škola nijak výrazně neliší od ostatních škol.
Občas se pořádají i nějaké akce s křesťanskou tématikou, ale nejsou povinné, a tak se jich účastní jen ti, kteří opravdu chtějí.
Uniformy a pravidla
Jedna z věcí, ve kterých se ale moje škola trochu liší od ostatních je přísnost – ohledně vzhledu, ale i obecně.
Na většině škol po celém Japonsku jsou běžné školní uniformy, ale mimo ně jsou pravidla vcelku tolerantní. Často potkávám holky s obarvenými vlasy, šperky a dlouhými nehty. A nemůžu si pomoct, ale trochu jim závidím. Chybí mi moje šperky a barevné nehty. Můj vzhled byl vždy velkou součástí mé identity a způsobem sebevyjádření, ale až tady jsem si uvědomila, jak neúplná se bez něj vlastně cítím.
Nejčastější otázkou, kterou dostávám, je právě školní uniforma. Za mě je to také největší změna. Nemůžu říct, zda je kompletní splynutí s davem lepší nebo horší – záleží, co každému vyhovuje.
Rozhodně to šetří spoustu času s oblékáním a učitelé snadno poznají své studenty, popřípadě kdo k jejich studentům nepatří. Také to vytváří takovou vizuální rovnost mezi studenty a podporuje týmového ducha a disciplínu.
Zároveň ale můžou být dost drahé, vyžadují častou údržbu a hlavně: potlačují individualitu – právě s tímto mám takový menší osobní problém a jsem si jistá, že nejsem jediná.
Zakázali mi nosit vlastní ponožky?
Ve školním řádu ale uniforma není jediným pravidlem. Mimo uniformu jsou také zakázané jakékoliv doplňky kromě těch do vlasů, make-up, jakákoliv úprava nehtů, na piercing a barvení vlasů rovnou zapomeňte a kdyby někdo přišel na to, že máte tetování můžete se se studiem rozloučit.
Už při vyjmenování těchto pravidel většina lidí kroutí očima. Tímto to ale zdaleka nekončí. Existují totiž mnohem bizarnější pravidla, při jejichž čtení mi málem spadla brada.
Patří mezi ně třeba zákaz telefonů – ale pozor, až na vlakovou stanici. Nejvíc mě asi překvapil zákaz stavování se kamkoliv, dokud máte na sobě školní uniformu – ať už jdete na karaoke nebo jen do konbini. A brigáda vám tady také bohužel neprojde.
Mimo to, že mě už párkrát nějaký učitel chytil s řetízky na krku, byla jsem napomenuta i za uvazování si svetru kolem pasu nebo za to, že jsem si po tréninku nechala svoje ponožky a nevyměnila je zpět za ty školní.
Poslední pravidlo, které mi absolutně nejde do hlavy je zákaz přinášení do školy své vlastní jídlo – ve smyslu sladkostí a takových těch věcí na zobání – brambůrky, sušenky, čokoláda…
Jelikož je většina z těchto pravidel naprosto bizarní a navíc neuhlídatelná, hodně studentů je porušuje. A učitelům je to do jistých mezí docela jedno. Zabavení prstýnků ale riskovat nebudu.
Učitelé a výuka
Právě učitelé a výuka byla jedna z věcí, která mě nejvíce překvapila. Ve výuce se hodně pracuje s pracovními listy a praktickými příklady, takže látka často působí méně abstraktně. Zároveň jsou všichni učitelé vždy ochotní pomoct a po sté látku znovu vysvětlit, aniž by je to otravovalo a o studenty se opravdu zajímají. Často se ptají jak se kdo má, zda je vše v pořádku a nebo se sami podělí o kousek ze svého života.
Testové období
Na druhou stranu se ale také studenti hodně učí. Každodenní úkoly a mini testy jsou běžnou součástí školního života. Velké testy se pak píšou pětkrát do roka a zahrnují všechno učení za půl semestru ze všech předmětů – vše napsáno během jednoho týdne. (V Japonsku se skládá školní rok ze ří semestrů – testy se píší vždy v polovině a na konci semestru, kromě toho posledního, kdy se jsou jen závěrečné testy) Během tohoto období je najednou ve škole až nepříjemně ticho, napětí a nervozita se míchají ve vzduchu.
Moje host sis se učila každý den téměř do dvou hodin ráno – není divu, že pak skončila na týden v posteli, vše napsané na 90%.
Mně se naštěstí známky nepočítají, takže si se svým prázdným papírem nemusím dělat příliš těžkou hlavu. Byl mi vytvořen i speciální rozvrh, jenž mě oprostil od nejtěžších hodin, hodina Bible ale bohužel zůstala.
Školní kluby
Od čeho mě ale rozvrh neoprostil je školní klub. Ten je pro každého studenta povinný. Výběr je pestrý, takže si skoro každý něco najde. Od sportovních klubů jako basketbal, volejbal, ping pong, tenis, kendo, lyžování, horolezectví… po performativní jako tanec, handbell, vysílací klub, anglické drama, muzikál, sbor a kapela… až po kreativní a studijní jako psaní, výtvarný klub, šití, vaření, fotografie, filmmaking, čajová ceremonie, anglický jazyk, francouzský jazyk, chemie, biologie, astronomie, dějepis, japonské aranžování květin, hra na hudební nástroj nebo třeba orchestr.
Chtěla bych říct, že byl pro mě výběr jednoduchý, ale tolik možností mi rozhodování spíše ztížilo. Nakonec jsem ale zůstala věrná volejbalu. Moje dny se tedy teď skládají ze tří tréninků a svým kolenům rozhodně věrná nejsem.
Kohai – senpai vztah
Další věc, která mě celkem překvapila, byl kohai-senpai vztah. Respektive to, jak moc se projevuje – hlavně ve sportovních klubech. Mladší studenti (kohai) chovají ke starším studentům (senpai) neuvěřitelný respekt. I na chodbách zdraví lehkou úklonou nebo často připravují věci na trénink. Samozřejmostí je také formální jazyk.
Ve volejbalovém klubu je tenhle vztah vidět téměř neustále. Mladší studentky nosí míče, připravují vybavení nebo uklízejí tělocvičnu. Starší studentky naopak vedou tréninky, dávají rady a nesou větší zodpovědnost. Celý systém působí velmi přirozeně a většina studentů ho bere jako samozřejmost.
Tenhle systém je důvodem silného pocitu sounáležitosti, který klub vytváří. Na druhou stranu mi někdy připadá až příliš formální. Chybí mi všeobecná blízkost mezi lidmi.
Na tohle si ani po téměř třech měsících nemůžu úplně zvyknout.
Přenesla jsem se nakonec přes zákaz nošení šperků?
I přestože jsem ze začátku byla ohledně své školy dost skeptická, teď nemůžu být vděčnější. Řekla bych, že právě absence kluků a striktnost na škole dělá studentky mnohem otevřenější a zajímavé.
Zpočátku jsem čekala, že se budu muset tak trochu vnucovat, protože Japonci jsou známí svou ostýchavostí. Nakonec jsem občas musela skoro až zdrhat před zvědavýma očima. Spoustu lidí mě zastavovalo na chodbách, ptalo se odkud jsem, chtěli se bavit. Připadala jsem si jako celebrita.
Potkala jsem i dost studentek, které také studovaly za hranicemi, hlavně v Kanadě. To mi ze začátku hodně pomohlo, protože i když jsem ještě nebyla schopna tak dobře mluvit, ony mě navedly a já tak mohla vést i plnohodnotnější konverzace než typu ‚co je tvé oblíbené jídlo‘.
Moje škola v Japonsku se od té v Česku liší ve spoustě věcech – je přísnější, organizovanější a na pravidla je kladen větší důraz. Musím být pořád tak trochu ve střehu, protože kromě psaných pravidel existuje i spousta nepsaných norem a očekávání.
Zároveň ale studenti tráví více času společně, mají silnější vztah ke své třídě a škola je pro ně mnohem větší součástí života. A po těch několika týdnech studia mi to vše – to dobré i to špatné – přirostlo k srdci.