Ptá se: kdy už není cesty zpět?
Otázka těžká, težší odpověď.
Jak vybrat správnou, když v hlavě mám změť?
Spleť myšlenek, kterým marně snažím se rozumět.
Rozum však spleť plete do nerozmotatelného smotku,
smotku symbolizující svazek.
Svazek? ptá se znovu,
komu odpovědět, tak komu?
V jeho očích dále tonu,
barva však vybledlá,
život pozbývá,
pravdu neskrývá.
Pouze na okrajích je láska viděna,
i bez větší snahy,
balancuji na konci té hrany,
než navždy budu pohlcena.
Svázaná příslibem,
navždy trvajícím,
žalem uhynem,
v dešti před kinem,
sluncem spalujícím.
Takto však slova nechtěla jsem skládat,
už nechci se hádat
– ať už s city svými cizími.
Neb nejsou mi ani trochu cizí,
proč mi stále mizí,
před očima.
Dále snášet nemohu pohled tvůj skrz duši mou,
ocitám se na kolenou,
znovu.
Nemohu, neboť pohled tobě vlastní,
se stává mojí strastí
a pastí,
do které se opět chytím.