Tenhle blog vznikl z poměrně sobeckého důvodu.
Vždy když přijde řeč na Japonsko, vynoří se spoustu otázek.
Před odjezdem i teď se mě lidi ptají na všechno možné a až se vrátím, otázek pravděpodobně ještě přibyde.
Nejde ale ani tak o to, že bych se o své dny tady nechtěla podělit, jako spíše o snahu zachovat to kouzlo mé výměny, které mi přináší.
Přijde mi totiž, jako bych každému člověku kromě zážitků, odevzdala i část zajímavosti, část mého nadšení, část té výměny samotné. Jakoby s každým odevzdaným kouskem celá věc zevšedněla, přišla o své krásné barvy. A najednou se zdá, že vyprávěný příběh nenáleží vám, ale jedná se o povídku někoho dočista jiného.
Nemůžete mi tedy mít za zlé, že otázka „A jak se máš v tom Japonsku?“ položena již pátým člověkem během jednoho dne nevyvolá zrovna nadšenou reakci.
Nechytejte mě ale za slovo – já mám radost z toho, že se zajímáte. Jen se zajímá moc lidí najednou a moje sociální bublina bohužel nemá neomezenou expanzi.
V takový moment automaticky vyjde nazpaměť naučená básnička, zprávy se nesou v duchu funkcí „kopírovat“ a „vložit“.
Po úspěšné automatizaci této rutiny (automatizace znamená, že už jsem se necítila vinna za to, že právě odeslaná zpráva nemá se slovem „právě“ vůbec nic společného), mi ale jedna konverzace připomněla, že podobný vzorec se v mých vzpomínkách objevuje docela často. A může to být jakkoli vzrušující zážitek, nakonec vždy přijde moment, kdy jakoby padla pomyslná závora a lidé stojící za ní už nedostanou šanci poslechnout si vyprávění v původní kvalitě.
Docela dobrým příkladem by mohl být můj lyžák.
Je pravda, že pro ostatní je tento týden jen dalším zápisem na seznamu dobrých vzpomínek. Pro mě má ale význam důležitého milníku života – nejen kvůli veškeré té zábavě, co jsme tam zažili.
I přes tento fakt ale po třetím vyprávění nadšení opadlo a zatímco rodina dostala detailní popis každé jedné chvíle, která se během tohoto týdne udála, pár kamarádů už slyšelo jen souhrn zkrácený ve stylu metody trojího čtení.
A přesně tady se dostáváme do stejné situace, již prožívám teď.
Dlouho jsem byla přesvědčená, že se z mých zážitků prostě s časem přirozeně vytrácí radost. Problém ale tkví v něčem úplně jiném. Náš mozek totiž funguje trochu jinak, než bychom čekali.
Není to fotoalbum, které při každém otevření ukáže stejný obrázek. Chová se spíš jako vypravěč. Když si na nějaký zážitek vzpomeneme, nevracíme se přímo do onoho okamžiku – vybavujeme si jeho poslední verzi. A s každým dalším převyprávěním ji trochu upravujeme. Některé detaily zmizí, jiné se zvýrazní a z živé vzpomínky se pomalu stává příběh.
Mozek navíc miluje efektivitu. To, co bylo napoprvé nové, nečekané a plné emocí, po pátém nebo desátém vyprávění zařadí mezi známé informace. Ne proto, že by zážitek ztratil hodnotu, ale proto, že už ho není potřeba znovu prožívat se stejnou intenzitou.
To je právě ten důvod proč nám přijde, že naše vzpomínky postupně ztrácí barvu. Ony se ale pouze s každým opakováním mění z čerstvě prožité reality na dobře nacvičené vyprávění.
A právě k zamezení této skutečnosti přišel nápad prostě a jednoduše napsat jednu verzi, kterou si pak může kdokoliv přečíst.
Pokud tedy někoho bude zajímat, jak se mám, co zrovna prožívám nebo jaké myšlenky se mi honí hlavou, všechny tyto střípky najdete pravděpodobně tady.
Samozřejmě jsem si vědoma, že osobní rozhovor nenahradí žádný článek, a tak až se vrátím domů – nebo i během mého času zde, v zámoří – si ráda udělám čas a odpovím na vaše otázky a dám vám třeba i možnost nahlédnout za oponu toho, co se na webové stránky nikdy nevejde.
Jediná prosba je trocha pochopení, že mé vyhýbání je pouhá zástěrka zachování mé vnitřní radosti a možnosti tuto radost šířit dál, k ostatním lidem.