Blog

Ráda bych sepsala svou cestu velké spisovatelky od začátku až do konce. Pravda ale je, že nemám tušení, jak přesně jsem psát začala, nebo jak jsem se v této dovednosti kdy zlepšila. Moje mamka mi často říká, že jsem své spisovatelské střevo zdědila po taťkovi. Tímto tedy vyjadřuji svůj vděk. 

Když jsem ale tak přemýšlela, jak toto intro vůbec zformuluji, samozřejmě jsem se musela ohlédnout do dní mých začátků. Ty ale vypadaly docela pochmurně… Nesnášela jsem čtení – moje slovní zásoba tedy spíše nebyla, nežli byla a napsat nějaký sloh – nebo ještě hůř: čtenářský deník? To jsem radši nemocná, dokud na to učitel nezapomene. 

S věkem se můj vztah ke knihám zlepšil, stále to však nebyla nějaká vášeň. Tu a tam jsem si něco přečetla, ale s objevením anime souvislý text zase přešel trochu do pozadí ilustrovaných mang.

Co ale vzešlo do popředí byly první pokusy sepsat nějaký příběh. Osudy postav s charakteristickýma velkýma očima mě fascinovaly. Chtěla jsem vytvořit své vlastní hrdiny, světy a jejich pravidla. A tak jsem začala psát. Bavilo mě to. Hodně.
Dokonce jsem dlouhou dobu chtěla být spisovatelkou. Koncept první knihy (která nikdy nebyla dokončena) se stále nachází v souborech mého laptopu. 

Jak to tak ale bývá, dětské sny se mění rychle. A s chybějící inspirací jsem i já zandala tužku do penálu, koncept zpátky do složky.

Dlouho jsem se jich téměř nedotkla. Jen jednou či dvakrát mě zasáhla vlna nápadů – historie se nám ale ráda opakuje. Nápad skvělý, rozepsaný mezi deseti papíry, konec ale nemá. 

Pak jsem ale jednou potkala v knihkupectví knihu s krásnou obálkou. V tu chvíli jsem nad tím nějak moc nepřemýšlela – byla na ní sleva, tak jsem jí koupila.

Tato kniha, Vážení, mě dostala mezi knihomoly. 

Od té chvíle tahám knížku všude kam jdu. A musím vám říct, občas je to těžké závaží. 

Co se týče psaní – těch několik popsaných papírů ještě pár chvil v šuplíku zůstalo. Docela dlouho, musím se přiznat. Byl to teprve nápad odjet do Japonska, díky němuž jsem zase vzala tužku do ruky.

Pár lidí na mě avizovalo, že si mám určitě vést deník – jednak k udržení češtiny, jednak k zachování vzpomínek. Když k tomu přidáme neustálé otázky ohledně života v zámoří ze všech stran – ty byly právě hlavním podnětem k založení blogu (víc jsem o tom psala v příspěvku: Proč můj blog vlastně vznikl?), a také schopnost skládat slova ve věty, vznikne tento projekt. 

A po pár sepsaných řádcích můžu říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy učinila.