Čas ubíhá nějak rychle!

Od posledních řádků opět uplynula nějaká doba.

Dovolte mi tedy použít větu, která se v mých textech objevuje docela často.

Čas ubíhá nějak rychle.

Kdyby se vám kdy naskytla šance nahlédnout do mého deníku, věřte, že by stačilo projít pár stránek a tato věta se tam objeví nesčetněkrát. A v tomto případě prostě nemám jinou možnost než ji použít znovu – protože jak jinak mám odůvodnit ty tři měsíce, které mi zde v Japonsku zbývají?

Musím se přiznat, že při zakládání této kratochvíle jsem takové mezery mezi jednotlivými příspěvky rozhodně neplánovala. Původní idea byla jeden post za týden. Od tohoto nápadu jsem však ustoupila velice brzo a to ze dvou hlavních důvodů:

1. 1. Nemám čas
   2. Při takovém množství příspěvků by mi brzo došly nápady (a kdo by to všechno jako četl?)

Ještě než mi tady nějaký člověk zakroutí očima nad mou poznámkou v závorce (pokud někdo četl mé předchozí psaní, mohl již vypozorovat, že jsem veliký fanoušek závorek), bylo by dobré podotknout, že oba body občas můžou – ale také nemusí – sloužit jako má výmluva pro odložení tužky.
A když se tak ohlédnu zpět do srpnových dnů, kdy jsem ve volném času po úmorných trénincích dala přednost odpočívání v peřince při seriálech, má teorie rychle nabývá pravdy. Letní tréninky vám hodlám rozepsat také, to je ale povídání na samostatný post.

Dobrá zpráva ale je, že teď čas mám. Nebo ne?

Testový týden mi opět poskytl pár volných dní, a protože se jednalo o mé poslední delší volno, začala jsem hledat místa, kam bych se ještě před návratem chtěla podívat. A našla jsem míst spousty. Tak moc, že když jsem se je snažila napasovat do už tak zaplněného kalendáře, udeřila mě krutá pravda krátícího se času.

Minulý týden se tedy skládal z jednoho výletu za druhým, žádného odpočinku a nejlepšími vzpomínkami, kterými jsem zatím byla obdařena. I tak se ale můj seznam téměř nezkrátil.

Naštěstí dopsáním testů mé volno nekončí, a tak se můžu ještě chvíli těšit z dní slibujících nové zážitky. Takový byl aspoň původní plán.

Bohužel, Japonsko dostálo své pověsti a zrovna, když se to mému kalendáři hodí nejméně, uvalila matka příroda na ostrovy další tajfun. A s ním i zákaz vycházení v určitých oblastech. Mně ale může být nějaký zákaz vycházení úplně jedno, protože já byla naopak poctěna slabou imunitou, a tak se opět nacházím v teplých peřinkách.

Nečas bušící na okna a tedy i neschopnost vyjít ven, ale poskytují i spoustu volného času. Volného času na věci odkládané a věci na spodních příčkách seznamu priorit. Můžu tak zase na pár chvil vyměnit trekové boty za tužku, klávesy a nebo dokonce pingpongovou pálku. Člověk by žasl nad tím, kolik toho doma objevíte při dlouhé chvíli.

Když za mnou přišel můj host brácha s nastavitelnou sítí a pálkami, nechtělo se mi věřit, že by bylo možné v malém domku japonského stylu něco takového podniknout. Stačí však trochu kreativity, chvíle přemlouvání rodičů a lehkého stěhování a provizorní stolní tenis už je na světě. Dlouho jsem přemýšlela, jak by tohle prošlo u nás doma – a musím vám říci, naši rodiče jsou velice benevolentní – nemyslím si ale, že bychom se dobrali úspěchu.

Jak už jsem poznamenala, volná chvíle mi mimo jiné dala prostor na psaní. Vzpomněla jsem si na literární soutěž, jež mi zhruba před rokem představil můj táta. Tehdy jsem ale z nějakého důvodu nenacházela inspiraci, a tak má přihláška zůstala prázdná – podobně jako wordový dokument. Letošní zadání však ladilo mému stylu, a tak jsem se hned po přečtení podmínek pustila do práce.
Nemusím si nic nalhávat, samozřejmě by mi postup zalichotil. Jak jsem se ale dočetla na webových stránkách, všechny texty se vrátí se slovním hodnocením a to samotné bych brala jako úspěch.

Povídka do 5000 znaků včetně mezer byla ale práce na jedno líné odpoledne, a tak teď mám skutečně čas na to odkládané.

Co vás tedy minulo?

Abych se dostala až k jádru pudla našeho nadpisu, musíme probrat pár předcházejících událostí.

Víte, začátkem prázdnin jsem si jednotlivě rozplánovala kdy budou jaké posty vycházet. S vymýšlením témat jsem si dala řádně záležet a poté všechny vhodné sepsala na papírek, abych si je mohla postupně odškrtávat (teď tady na něj koukám). Vše se krásně propojovalo i s nadcházejícími událostmi. Pak mi ale do zad vrazil kudlu stesk po domově a disciplinované odškrtávání bylo to tam.

(pokud jste ještě nečetli o mém naříkání po domově, máte ho tady!)

Když už jsem si ale s tím přemýšlením dala takovou práci, některá (již neaktuální) témata tu shrnu. Zbytek témat ve směs můžu napsat kdykoliv, a tak je necháme ještě chvíli potichu vyčkávat na svůj čas.

Co mi má výměna zatím dala? – tuto otázku zodpovídám poměrně často. Má výměna mi totiž poskytla možnost nahlédnout do mého nitra a konečně najít – alespoň dočasně – kompas života. O čem už ale moc často nemluvím jsou ty (méně) grandiózní věci, jež mi pobyt v cizí zemi přinesl také. Tento nápad vzešel z konverzace s mým kamarádem z Německa, který se už (bohužel) do své rodné země vrátil. Bylo to pár dní před koncem pobytu pro všechny studenty, kteří tu byli jen na jeden semestr. Nemyslím si, že by byl někdo, kdo neopouštěl Japonsko s pocitem opouštění druhého domova. Během naší konverzace jsme se ale shodli, že i přestože zde strávil pouze 5 měsíců, odveze si vzpomínky a zkušenosti, ze kterých bude těžit celý život. A já to mám podobně.

Co jiného tedy mě osobně Japonsko během těch pěti – dnes už šesti – měsíců přineslo?

1. 1. Domov se nosí v srdci
   2. Mám ráda Česko
   3. Lepší vztah s rodinou, ale i kamarády
   4. Cítím se lépe v tom, co nosím
   5. Nedělá mi problém vystoupit před publikem
   6. Nebojím se mluvit s lidmi
   7. Small talk
   8. Víc si všímám detailů
   9. Samostatnost

1. Ten seznam je mnohem delší, kdybych vám ale vyjmenovala každý bod, stala by se ze mě certifikovaná spisovatelka románu. Můžete si však být jisti, že minimálně některé body vám rozepíšu detailněji (doufejme) v následujících dnech. Některé z těchto věcí jsem shrnula i v loučícím dopisu pro mou host sis, když odjížděla do Kanady. A to příhodně přímo navazuje na můj další příspěvek. Tak se těšte!